Letošní sedmnáctý listopad jsem oslavil na plzeňském festivalu Animánie. V hledáčku jsem měl původně všude oceňovaný Život k sežrání od Kristy Dufkové, ale ten byl beznadějně vyprodán. Takže jsem se vlastně omylem dostal na nejbližší projekci, která vyprodaná nebyla, a tou byl pět let starý film, který vznikl k výročí třiceti let stržení železné opony. A jsem za to vlastně rád.

Animák, který se dělal v německo-belgicko-lucembursko-české koprodukci nás zavádí do východního Německa roku 1989. Události sledujeme z perspektivy dvanáctileté holky, která se na počátku filmu loučí s nejlepší kamarádkou. Ta jede na prázdniny do Maďarska a hlavní hrdinka Fany se mezitím má postarat o jejího psa Sputnika. Jak se prázdniny chýlí ke konci, je čím dál tím zřejmější, že se rodina kamarádky z Maďarska nevrátí, neboť mají v úmyslu dostat se z Maďarska za svými příbuznými do západního Německa.

Fany se tak ocitá mezi mlýnskými koly. Ve škole se stává vyvrhelem jak pro spolužáky, tak pro učitele, neboť je podezřelá nejen z toho, že o plánu věděla, ale i z toho, že sama má protistátní názory. A ty v průběhu filmu vlastně opravdu získává. Pozvolna s novým spolužákem, jenž přestoupil na jejich školu začíná připravovat plán, jak psa Sputnika vrátit jeho paničce. Přitom jakoby mimochodem sledujeme dětskýma očima působení Stasi, východoněmecké tajné služby, i všudypřítomné práskačství ve společnosti. Ale jsme i svědky zárodkům protikomunistického hnutí, které pomáhal formovat saský farář Christian Führer v kostele svatého Mikuláše.

Fany a pes je ideální rodinný film. Jedná se o dobře realizovaný nápad, kdy zrůdnost režimu poznáváme lehce naivníma dětskýma očima a současně vidíme dospělácký rezervovaný pohled na věc. Animace je zdařilá a trochu povědomá, v případě prostředí. Část týmu animátorů byla z České republiky, což je možná důvod, proč v dobových kulisách najdete nějaké easter eggy, pokud pamatujete tu dobu. Moc povedená je i hudba od francouzského skladatele Andrého Dziezuka, kterou nahrávali čeští muzikanti na Kavčích horách.

Ačkoliv je příběh vlastně celkem triviální, tak emočně funguje naprosto skvěle na mladší i starší publikum a velmi výmluvně obnažuje dobu v totalitě. A to na všech postavách, jež vstupují do děje. Ať už to je třídní učitelka, která je naprosto ukázkovou normalizační pizdou, nebo kamarád Bela, jehož otec chodí na protivládní demonstrace. Každá figura tu má svoji roli, která pomáhá předat poselství filmu. Přijde mi, že i tady nacházím českou stopu, protože scéna s pohraničníkem, který přišel povyprávět školákům o své práci, evokuje Pelíšky hodně silně.